Připravila jsem se opravdu pečlivě. Dokonce i sprchu jsem si dala, rtěnkou pusu namalovala a čisté oblečení na sebe navlékla. Taková příležitost - nemůžu mu přece udělat ostudu. Dokonce i pravidla slušného chování jsem si zběžně prolistovala. A za uši si zapsala, že nemám na nikoho vrčet ani štěkat.
Přiblížila se hodina H. Oblékli jsme sebe i dítě a vyrazili jsme. Ne do kina, ani do divadla nebo na koncert. Tyto společenské atrakce jsou u nás passé, na trénink našeho syna jsem se však těšila jako malé dítě. Podívám se, jak mu to jde a v přilehlém baru v místní posilovně pak budu sedět, hledět svému milujícímu muži oddaně celých 45 minut do očí a možná si i nechám mačkat ruku.
Doma k tomu moc příležitostí není. V kuchyni se cizí ruka mačká docela blbě, když v té své držíte vařechu. Žehličkou bych mohla sebe i jeho spálit a v posteli? Tam máme neustále malého vetřelce.
Dorazili jsme na místo. Dítě zamířilo do šatny, já zamířila k barovému stolečku a k manželovi zamířil kamarád Petr.
A jéjé, tohle moc dobře nevypadá. Nechala jsem oba v družném hovoru (překvapená, kolik zná můj muž slov) a začala jsem vrčet. Zatím potichu - pořád přece máme před sebou minimálně 40 minut! Než si chlapi sdělí zážitky, podívám se v tělocvičně, jak se syn sportovně zdokonalil. Jeho pokroky jsem sledovala přesně 60 vteřin. Pak mě trenér vypoklonkoval se slovy, že rodiče jsou rozptylující element a ať si jdu dát na bar kafe.
Z povzdychem se vracím zpátky a objednávám si rovnou grog. Očima přitom hledám manžela. Že by si odskočil na toaletu? Za deset minut, během kterých mé vrčení nabývá na intenzitě, se rozrazí venkovní dveře a on, s kamarádem Petrem v závěsu, ještě zahalen cigaretovým kouřem, vchází a bodře se mě ptá, jak se mám.
Výtečně.
Kouknu na hodinky a s vidinou 29 minut společné láskyplné konverzace vrčet zase pomalu přestávám.
Manžel využívá mé skvělé nálady. A s úsměvem na rtu a neskutečnou samozřejmostí v hlase mi oznamuje, že si zajede domů něco vytisknout. Petr ho poprosil.
Sedím sama. Na tréningu svého syna, na který se koukat nesmím. V baru uprostřed posilovny, kde to smrdí hůř než v opičárně. Kolem mě postávají hodně divní lidi. Mají na sobě upocná trika, z pod kterých jim lezou potetované svaly a pijou drinky, po kterých se jim ty svaly ještě zvětšují. Snažím se zabavit. Nemám u sebe ani tablet, ani telefon a tak sahám po kupce časopisů na stole. Tolik obrázků s namistrovanými frajery a svalnatýma mužatkama jsem ještě neviděla.
5 minut!
Tréning končí, dítě přibíhá, muž se vrací.
V duchu si honem opakuju předem nastudovaná pravidla slušného chování. Jinak bych manžela byla schopná i pokousat. Jeho kamaráda Petra taky!
Takhle jenom potichu vrčím. Manžel nechápe proč.
Jedeme domů.
Syn si zacvičil, manžel pokecal. A já? Mně asi nezbývá nic jiného, než začít pokorně vrtět ocasem. A doufat, že mě za dalších 5 let zase vyvenčí!