Její dva chlapi byli pryč. Tak ráda by byla s nimi, ale neměla sílu. Neměla sílu vstát, sednout do auta a jet. Věděla, že by to zase přišlo. Pocit strachu, stáhnutý žaludek, přerývavý dech. Panika. Přišla vždycky, když nechtěla. Možná proto, že na ni myslela, možná právě proto, že se jí bála.
Byla taková vždycky? Vzpomínky ji zanesly do dětství. Bázlivá byla vždycky. A taky poslušná, možná až moc. A odpovědná až běda. Učili jí být nejlepší. Vštěpovali jí, že se musí, prostě musí snažit, aby v životě něčeho dosáhla. Chtěla jim udělat radost. Chtěla, aby ji měli rádi a tak se učila, hrála na tolik nenáviděný klavír. A pomáhala. Za pohlazení, za úsměv, za pochvalu. Dělala to ráda. Věděla, že máma chce mít všechno dokonalé. Vyrovnané polštářky, vyžehlené kapesníky, vycíděnou koupelnu. Naučila se to. Touha po pořádku se ji vryla pod kůži stejně jako touha být dobrá. Ne proto, že to chtěla sama, ale proto, že se to od ní očekávalo. Naštěstí jí to šlo samo. Škola, klavír i to ostatní. Jen kamarádů moc neměla. Cítila, že si s nimi nemá co říct. Bála se, že jim není dost dobrá. Utíkala před posměšky, každý pohled si vztáhla na sebe.
Dospívala a pomalu nacházela sama sebe. Psala, malovala. Štěstí ji postavilo do cesty dobrou práci a po čase i manžela. Z domu odešla, zařídila si vlastní bydlení. Chtěla ho dokonalé, jak jí to učili, jak to měla ráda. Nešlo to. Drobné maličkosti jí vyváděly z míry, způsobovaly neklid v duši. Cítila, že selhává. Pocity paniky přicházely stále častěji. Ochromily ji a sebraly všechnu sílu. Nestíhá být nejlepší v práci i doma. Nestíhá být dokonalá manželka i máma. Nedostává se jí čas. Chce psát s klukem úkoly, vařit teplé večeře, chodit do práce a mít doma uklizeno. Tak je to přece správné, tak se má žít. Ve snaze mít vše na svém místě, život naplánovaný do poslední minuty a splněny všechny povinnosti, které si sama stanovila jako důležité, se stala nesnesitelnou. Pro sebe i pro ty, které má nejraději.
Dokonalá, chtěla být dokonalá a zatím se z ní stala dokonalá kráva.
Seděla na zápraží a kouřila. Jen tak, v mikině. Byl listopad a ona přemýšlela, co dál. Cesty jsou dvě. Tu jednu zná. Po té druhé má strach jít. A přitom ví, že by měla, jinak přijde o všechno. I o svůj rozum. Kdyby tak měla gumu, která vymaže všechna očekávání, jež jí někdo implementoval do hlavy. Kdyby jí tak někdo naučil raději létat.
Musí se změnit. Ví to. Dnes odpoledne psala s klukem úkol a písmenka běhala po řádcích jako pytel blech. Místo aby zachovala klid, spustila přednášku o dokonalosti. O tom, jak je důležité něčeho dosáhnout. O tom, že kdo se nesnaží, neuspěje. Kluk měl v očích slzy a když se snažil celý řádek vymazat a napsat znovu, bylo jí ho najednou líto. Najednou si uvědomila, že to možná jde i jinak. Jen zatím nevěděla jak.
Típla cigaretu. Najednou jí bylo na zápraží smutno. Kluci se za chvíli vrátí. Hodí batoh se špinavým prádlem do kouta a svalí se k televizi. Ne, nebude na ně křičet, ať si uklidí věci a umyjí ruce. Lehne si k televizi s nimi. To nutkání uklidit po nich spoušť a vymyslet výchovnou zábavu, překoná. Teď i potom. Když nebude všechno dokonalé, nic se nestane. Nemusí se bát. Sama pro sebe si tisíckrát opakuje, že teprve tam, kde končí strach, začíná život.
Bude to těžké, ale nemůže dopustit, aby i její syn jednou seděl na zápraží, paralyzován strachem ze všeho nedokonalého, paralyzován touhou po uznání, úspěchu. Musí se naučit milovat život takový, jaký je. Nedokonalý a právě proto krásný. Když se to naučí ona, bude to umět i on.
Snad není pozdě. .....