Vladimíra Čechová

Chlape, fakt ti nerozumím

28. 10. 2015 20:11:04
Vždycky jsem si myslela, že s věkem přichází i rozum. Čím jsem starší, tím víc o tom pochybuji. Naopak mám pocit, že mi s každou další vráskou na čele rozumu ubývá :D

Chlape, já ti fakt nerozumím !

Je mi čtyřicet. Neříkám to proto, abyste mě litovali, ale proto, abyste pochopili, že už mám leccos za sebou. Úspěšně jsem absolvovala dvě vysoké školy, v šuplíku mám pečlivě uložen diplom z doktorátu. Má profesní kariéra za posledních dvacet let prošla všelijakými pozicemi a já za tu dobu stačila nasbírat rozumů až až.

Přesto se každý den ztrácím v myšlenkových pochodech mého drahého manžela.

Prostě mu nerozumím.

A je to čím dál horší.

Kolikrát si říkám, jestli s věkem neblbnu. Jestli se mi s blížící se menopauzou netvoří v hlavě nějaký mok, který zaplavuje ty rozumně uvažující buňky a nechává tam jenom ty, které slouží k mechanickému řízení organismu. Abych mohla fungovat jako uklízečka, pradlena, kuchařka, a tak dále a tak dále.

Racionálně uvažující člověk mi možná položí logickou otázku: A je opravdu chyba na tvé straně? Nemůže být mdlého mozku tvůj muž? Nemohou se vaše rozdílné hodnoty IQ střetávat v nerovných soubojích, což způsobuje tvé pochybnosti o postupném ochabování vlastní mysli?

Bez vteřiny rozmýšlení musím kontrovat: V žádném případě. Můj muž je člověk velmi inteligentní, s přehledem o všem, co na světě existuje, existovalo a existovat bude. Má odpověď na každou otázku a s politováním musím uznat, že většinou správnou. Už mnohokrát jsem se snažila ho nachytat. Jeho „všechno vím, všechno znám“ mě často nutí „googlit“ tak dlouho, dokud s lítostí neuznám, že měl ZASE pravdu.

A tak, byť se v prostorách našeho domu schází pravidelně dvě osoby intelektuálně téměř vyrovnané, většinu času si přijdu jako BLB.

...

Můj muž dospěl do věku, kdy pánové mění s oblibou jídelníček, práci, životní styl, manželky, popřípadě všechno najednou. Proto jsem začala být ostražitá. Zvláště když se manžel vrátil nedávno domů s tím, že kamarád si udělal zkoušky na trenéra boxu a v nedaleké tělocvičně bude trénovat.

Manžel ihned začal spřádat plány, jak přihlásí naše společné dítě na tréninky. Podotýkám, že u nás do té doby frčelo kolo, lyže, sjezd, inteligentní bojová umění jako karate, judo nebo aikido, BOX ovšem nikdy. Sotva syn absolvoval první tréning, nadšený manžel přišel s tím, že i on je majitelem permanentky a bude chodit cvičit do přilehlého fitness centra. Inu proč ne, každý chlap potřebuje trochu toho pohybu, když už doma provozuje převážně protahování svalů vleže na gauči. Navíc se mi líbila vidina spojení příjemného a užitečného. Manžel vezme syna na trénink, sám si v posilovně protáhne tělo a zase se oba spokojeně vrátí domů, kde bude mezitím navařeno a uklizeno.

„Odpoledne bych nikdy cvičit nešel, je tam moc lidí“, vyhrkl ovšem manžel, když jsem mu tuto líbivou alternativu nabídla. „Navíc potřebuju trenéra, abych se na všech těch strojích nezničil. Bez dohledu profesionála do posilovny nebudu chodit ani náhodou.“

Dítě absolvovalo další trénink v doprovodu otce. A vida, i jinak laxní manžel má bleskurychle domluveného trenéra. OSOBNÍHO. Mladého a PRSATÉHO. Z cvičení na strojích v posilovně se v mžiku i on přeorientoval na box, který se mu přece VŽDYCKY tak líbil.

„Proč tě teda netrénuje Petr?“ ptám se opatrně: „Říkal jsi přece, že má trenérské zkoušky? “

„Protože trenérky ŽENY jsou lepší. Sám Petr mi to potvrdil. Trenérky totiž umí lépe učit a navíc jsou daleko citlivější,“ podíval se na mne s despektem.

Koupil si nové trenýrky a čas tráví v tělocvičně. Výhradně v dopoledních hodinách. Trochu se mi svírá žaludek při pomyšlení, jak mu ta trenérka boxu dává do těla, zatím co já sedím v práci. Nicméně mi nezbývá, než zahánět chmurné představy a mlčet ........

Jak tohle všechno dopadne, nevím. Něco se ale rýsuje. ....Zrovna včera se manžel se vrátil se synem z odpoledního tréninku a celý nadšený mi sděluje: „Od teď můžeš vodit malého na box ty !“

„Já? Proč já?“

„Protože pro rodiče, kteří doprovázejí děti, bude posilovna JENOM za padesát korun“. (Podotýkám, že značkové trenýrky, které si kvůli tréninkům s mladou boxerkou koupil, stály minimálně tisícovku a to pomíjím permanentku, energetické doplňky stravy a jiné nezbytnosti).

„Ale říkal jsi, že odpoledne je tam moc lidí – a navíc, kdo by mě trénoval ?“ ptám se opatrně.

„No přece já!“

„Ty? Vždyť jsi sám povídal, že na začátek člověk potřebuje profíka .“

„Ty si vždycky něco najdeš, co? Pořád máš nějaký problém ......“ těmihle slovy naše debata skončila. Naštval se, protože jsem to ZASE celé nepochopila. Pořád hledám problém tam, kde není a pořád si něco vymýšlím.

....

Na ledničce mám už nějakou dobu vzkaz, který mi tam můj drahý muž napsal:

„Miláčku, život není spravedlivý ...... tak se usměj ... i love your smile“

Krásný vzkaz, ale jak se mám sakra smát, když:

On by večer mezi ty upocené tlusťochy cvičit nechtěl, zatím co mi to nabízí jako úžasnou věc! On má mladou trenérku prsatici, zatímco já mám skákat radostí, že mě chce trénovat amatér a k tomu vlastní manžel!

Jo, jsem děsně ukřivděná. Lituju se. Rochním se v pocitech nespravedlnosti a občas mi i nějaká ta slza ukápne.

Je mi čtyřicet. Přesně tolik, jako bylo mé tetě, když si strejda našel milenku. Nebyla ani hezká, ani mladá, ale byla prý chápavá.

Má teta tehdy nechápala nic.

Je mi čtyřicet a nechci dopadnout jako moje teta. Asi bych měla být víc chápavá, aby si můj muž to, co nemá doma, nemusel hledat jinde.

Je mi čtyřicet a nechápu sebe ani svět. Stojím na rozcestí a přede mnou je tolik cest, že se mi ani nechce na některou z nich vykročit. Chci prostě jen stát a dívat se. .....

Možná časem dohlédnu za roh, možná jen na špičku svého nosu. Možná se stane zázrak a já svého chlapa pochopím.

Zatím je mi ale čtyřicet a obávám se, že BUDE HŮŘ :D

Autor: Vladimíra Čechová | karma: 21.38 | přečteno: 1468 ×
Poslední články autora