- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Někdy to funguje i opačně - se stejným výsledkem. V dětství jsem pořád čekala na pochvalu, že se mi něco povedlo. Ale nedočkala jsem se, bylo to samozřejmé a nikdo se o mě tím pádem nemusel starat. Tak jsem si umínila, že já teda budu mít dokonalou rodinu a moje děti šťastný domov. Vánoce jsem odskákala angínou, protože jsem přece ještě musela v mrazu věšet pleny i když jsem měla mokré vlasy. Aby bylo v bytě všechno perfektní. Po dvaceti letech jsem to vzdala, s manželem alkoholikem to opravdu nejde. Teď mám tři malinká vnoučata a je mi úplně jedno, že nemám domov jako klícku. Radši jdu za nimi, pozoruju jejich drobné úspěchy a nezapomenu je pochválit, když se jim něco povede.
Moc pěkné. Já ubírala postupně a s třetím dítětem jsem přestala i žehlit. Troufám si říci, že to nikomu včetně mě nechybělo. Pak přišli ještě další dva kluci a já přestala řešit i spoustu jiných, do té doby důležitých věcí. Myslím, že všichni měli hezké dětství, všichni byli bordeláři a všichni v klidu vystudovali, co je baví. Zjistila jsem, že nic se nesmí přehánět, ani výchova. Takže - nedusit, jen občas trošku skřípnout a nelpět na blbostech.
...Mně se Váš článek také líbí ! Úleva pro duši, svěřit se !
Ano NIKDY NENÍ POZDĚ.
A vám karma. Taková velmi pokorná.
Vlaďko, krásně jste "vypustila páru"...jen tak dál, hezky se čtete