Seděli na lavičce. Vedle sebe. Drželi se za ruce a pozorovali, jak si vítr hraje s větvemi stromů. Byl nádherný den. Nikam nespěchali, jen tak seděli a nechávali plynout čas. Byli spolu. Drželi se za ruce. Nic je nebolelo, nic je netrápilo. A přesto měli ve tvářích smutný výraz. Jí se v očích leskly slzy a on si občas povzdychl.
„Dneska je krásně, sluníčko hřeje jako v létě“ zašeptala.
„ Brzy bude padat sníh, uvidíš“ odpověděl.
Počasí. Jejich věčné téma. Věčné a vlastně jediné. Už dávno neuměli mluvit o ničem jiném. O sobě, o svých radostech i trápeních, o společných plánech, o svých snech. Byli spolu tak dlouho, možná půl století, možná o kousek déle. Znali toho druhého lépe než sami sebe a přesto si neměli co říct.
Kdysi dávno, když se potkali, věděli hned, že jsou stvořeni jeden pro druhého. Smáli se stejným věcem, povídali si celé hodiny. Naslouchali si, utírali slzy, bojovali o svůj ostrůvek lásky uprostřed světa. Měli tolik společného. Společný dům, rodinu, děti. Kde se jenom ztratilo všechno, co je spojovalo?
V trávě se zaleskla pavučina.
Sledovala tenké nitky, tak dokonale propletené v pevnou síť. Připomínaly jí dobu o mnoho let zpátky. I jejich život byl tehdy spleten z tisíců nitek, které spojovaly jejich životy. Láska, smích, večerní procházky, starosti o děti, i malé každodenní bitvy, které končily objetím. Ani neví, kdy se ta pevná síť začala pomalu měnit v pavučinu tenkou jako pápěří. A kdy se ty nitky začaly trhat.
Všední starosti pomalu vytlačovaly z jejich života všechno krásné. Smích i dlouhé rozpravy začaly nahrazovat krátké spory a pak ještě delší mlčení. Malicherné hádky, obviňování, pocity křivdy a hledání chyb na tom druhém. Dávno si nebyli oporou.
Občas přišla chvíle, kdy se zase na chvíli potkali. V objetí se pak vzájemně utěšovali, že se ještě pořád mají rádi. Že to si jen každodenní starosti vybírají svou daň. Těch chvil ale bylo čím dále míň. Trvalo nejdříve dny, pak týdny i měsíce, než znovu skončili v objetí. Mileneckém, později přátelském a pak už jen v objetí , protože občas člověk potřebuje obejmout od kohokoliv. Jen pro ten pocit, že ještě není na světě úplně sám.
Byl nádherný podzimní den. Zlatavé listí se pomalu snášelo na zem. Podzimní paprsky slunce byly na začátek listopadu nezvykle teplé. Seděli spolu na lavičce. Vrásky jim brázdily tváře a každá z nich jakoby zrcadlila smutek jejich duše. Drželi se za ruce a dotyk dlaně toho druhého jim dával pocit jistoty, že mají sebe navzájem. Srdce jim však říkalo pravý opak. Kde jsi? Kam jsi se ztratil? Kam jsi se ztratila?
Každý list, který se snášel ze stromu, jako by s sebou nesl jednu společnou vzpomínku. Za chvíli je rozfouká vítr. A odnese někam daleko.
Co jim v životě ještě zbývá? Nemoci? Samota? Beznaděj?
„Začíná být chladno, za chvíli se bude stmívat“ zvedl se z lavičky a natáhl ruku, aby jí pomohl.
„Snad ještě zítra nebude padat sníh“ odpověděla a vydali se domů.
Kde kdo se za nimi ohlédl. Za staříky, kteří se drží za ruce a pomalu kráčí podzimní krajinou. Záviděli jim jejich vzájemnou blízkost. Jejich vzájemnou lásku a šťastné stáří.
Jen oni věděli ..........